“Řehtáš se jak kůň.”
“Přestaň, nebo ti jednu vrazím, ať máš proč brečet.”
Smát jsem se radši neměla a brečet nesměla…
Zvláštní, že mi až mnohem později začalo docházet, že to nebyla normální péče nebo výchova… spíš druzúra a programování k obrazu svému.
Problém je, že to nefungovalo.
Jakmile jsem se během studia na vysoké odstěhovala z domu, začalo mi rychle docházet, že za cirkus, který se odehrává v mé hlavě nevděčím vlastní neschopnosti, ale hlavně domácí buzeraci a začala jsem hledat způsoby, jak znova najít prostor a klid, který jsem měla jako malá.
A to nebyla zrovna snadná anebo rychlá cesta…
Vlastně až díky prostředkům Access Consciousness se mi po mnoha letech podařilo zjistit, že pod nánosy cizích, nesmyslných úhlů pohledu, hlavně na sebe, je pořád ještě ta malá holčička, stále v pohybu a plná nápadů, která ze všeho nejraději tvoří.
Že za ta leta jen nabrala síly a hlavně zkušeností a že ji nesmírně baví hrát si s ostatními a ukazovat jim, že i oni mají možnosti a volby…
Takto mě loni na podzim zachytil Fotograf Jakub Podobský ve svém ateliéru a když jsem si prohlížela fotky, které tenkrát poslal, vzpomněla jsem si na tuto starou momentku, kterou pořídil můj tatínek na zahradě jeho rodičů v Opavě.
Ještě pořád jako kůň a pokud je to na mě, tak se to hned tak nezmění…
Jak se to ještě zlepší?