Ještě než jsem včera vypnula laptop si mě v inboxu přitáhnula zpráva…
Podívné, běžně reklamu vůbec neotvírám a tohle evidentně reklama byla. Jeden z mých oblíbených obchodů, který jsem tady před lety objevila poslal dotazník k vyplnění.
„Můžeme se Tě na něco zeptat?“ energie té otázky, na kterou jsem mimochodem důvěrně zvyklá ze svých tréninků, mě vtáhla a jak jsem záhy zjistila, snaží se tento řetězec vytvořit nové logo a zjišťuje, co to je, co činí jeho zákazníky šťastnými.
Jedna z prvních otázek které jsem rozkliknula byla: „Kdy jsi byla naposledy šťastná?“
„Méně než den? Méně než týden? Méně než měsíc? Méně než rok? Více než rok?“
O tomhle jsem nemusela přemýšlet. Okamžitě mi naskočil moment odpoledne cestou z kuchyně na zahradu, kdy jsem v obýváku u dveří na terasu objevila na zemi dva těžké, velké, plné modré batohy, pohozené uprostřed podlahy bez jakéhokoliv pokusu o to vytvořit zdání pořádku a nonšalantně se o sebe opírající.
V ten moment jsem si uvědomila, že oba kluci už jsou doma ze školy, každý ve svém pokoji, baví se tím, co je baví a přešla mnou obrovská vlna vděčnosti, za to že je mám, za to, že se máme, za to, že jsou takoví jací jsou a za to, co si vybírají.
A to jsem ještě nebyla ani venku… Jakmile jsem se uvelebila v pohodlném křesle v zahradě a do uší si pustila druhý den nahrávek letošní Globální Foundation neubránila jsem se při jeho výkladu o stavebních pracech v Costa Rice, slzám vděčnosti za Garyho Douglase, jeho přínos pro můj život za posledních deset let, jeho vztah k planetě a tvorbu s ní, která je tak unikátní a tak inspirující pro tolik z nás.
A tak bych mohla pokračovat.
Není dne, kdy se necítím šťastná a hluboce vděčná a přitom si dobře uvědomuji, že tomu rozhodně tak nebylo vždy.
Změnilo se to postupně a naprosto s tím, když jsem před deseti lety objevila Access Consciousness a začala používat jeho nástroje.
Jeden z dalších dotazů tohoto formuláře mi poskytnul vhled do toho, co činí často šťastnými druhé. Zdá se, že pro spoustu těch kolem nás je jejich vnitřní pocit podmíněný vnějšími okolnostmi… záleží na tom, zda jim někdo dá dárek, na tom, jaké je počasí, na tom, jak se na ně tváří ostatní…
Přitom moje zkušenost je taková, že důvodů proto mít se krásně můžeme sami najít stovky a tisíce… Otázka je, kam zaměřujeme svou pozornost.
Co když ve skutečnosti můžeme mít to, jak se cítíme zcela ve vlastních rukou?
Co když to, jak jsme naladěni je naše volba a stačí začít si vybírat a podporovat to, co bychom rádi, namísto toho, co vůbec nechceme?
Neznamená to, že bych se nedokázala zlobit nebo mě nikdy nic netrápilo, ale stavy, kdy mám „zamračeno“ nejsou ani zdaleka tak frekventované jako dříve a netrvají ani zdaleka tak dlouho.
Co když naše vnitřní počasí si díky skvělým Access nástrojům, které máme k dispozici dokážeme nastavit každý sám a nemusíme čekat na nic a nikoho, kdo nás udělá šťastným?