Včera jsem po týdnu náramné tvorby v Česku opět přistála doma a na letišti mě čekal Daniel.
Ne že by sám neměl nic lepšího na práci, jen věděl, že další hodina v Uberu s někým cizím a potenciálně rouškou přes obličej není to, co po takové cestě zrovna potřebuji a co mi přispěje.
Můj manžel sice neobráží jeden Access kurz za druhým, nicméně ví, že Access je něco, kde já mohu dynamicky uplatnit své schopnosti, vnímá, že mě to naplňuje a je na mě patřičně pyšný, když vidí, co to vytváří ve světě. Daniel přijímá s radostí jak výsledky této tvorby, tak vliv, který má na pohodu našich dětí a celou rodinu. Nevadí mu být rodičem, který se zapojí, když já jsem na cestách, nepřipadá si méně ani více, navzájem se uznáváme a respektujeme a tvoříme spolehlivý tým.
Tentokrát v Praze jsem se ocitla tváří v tvář cizímu supějícímu manželovi, nechápajícímu a nechtějícímu pochopit, že jeho protějšek si vybírá jinak, že je to pro ni přínosné a že se v tom nenechá svázat ani kontrolovat.
Komická situace.
Připomnělo mi to absurditu vztahů, ve které si jedna strana připadá být více, vlastnit a namísto otevřené komunikace kontrolovat.
Zpátky domů: Daniel ovládá Bars, dávno tomu již co má za sebou Foundation s facilitátorkou, pro kterou jsem před mnoha lety organizovala a má představu o tom, co Access nabízí a může facilitovat. Oba kluci si udělali Foundation před pár lety se mnou.
Do ČR (a nejen tam) létám v posledních čtyřech letech v jednom kuse, při této návštěvě Prahy jsem si opět uvědomila jakým přínosem je můj muž, jeho vnitřní klid, nadhled, důvěra, humor, vrozená inteligence a ochota být sám sebou, vnímat, vědět a taky přijímat pro mě, naše děti a mé možnosti s podnikáním.
Obrovská vděčnost za Dana, jeho neustálou oporu, hned od začátku a po celou dlouhou dobu co se zabývám Accessem a za naši společnou tvobu.