Když se jeden stává vědomější, vnímá spoustu věcí z jiného úhlu pohledu. Ti, kdo jsme na začátku cesty vědomí, jsme mnohdy náchylnější k tomu se vrátit ke starým vzorcům, nebo se jimi nechat natolik ovlivnit, že zapomeneme na ten nový svět, který jsme objevili – na svět, kde strach neexistuje, na svět, kde není překážek, na svět, kde pokud něco opravdu chceme, zeptáme se na cestu a najdeme možnosti, na svět kde se nenecháme ovlivnit okolím, které může být momentálně plné strachu, manipulace, negativní energie, a které v nás chce vyvolat pocit, že to, na co jsme se tolik těšili, musíme odložit až na příští rok či na neurčito…
Je tomu opravdu tak, nebo je nám jen tento závěr sugerován…?
V momentě, kdy máme pocit, že ztrácíme naše vědomí, v momentě, kdy máme pocit, že se nám naše plány bortí kvůli daným opatřením, zeptejme se sami sebe a našeho vlastního vědomí, zdali tomu tak opravdu je.
Je tohle vůbec moje?
Vesmíre, co jiného je tady možné?
Při komunikaci s přáteli mám mnohdy pocit, že se nechávají strhnout situací do takové míry, že zapomínají hledat možnosti. Vnímají vše kolem sebe ten obrovský nátlak a zprvu se snaží to nepouštět dovnitř, pak najednou jakoby je někdo vtáhl zpět do stereotypu a vnukl jim pocit, že svět se zastavil, že přece už teď nic nefunguje stejně a nic už není jako dřív…
Co když to může být spíš o tom, přestat žít ve stereotypu a najít jinou cestu? Začít si vybírat jinak, než doposud?
Náš cíl může zůstat stejný, jenom cesta k němu se změnila… Je jen na nás, zdali jsme ochotni vystoupit ze zajetých kolejí, hledat nové způsoby, požádat o novou cestu, vytvořit ji a vyzkoušet ji.
Autor: Tereza Fohlerová