Procházím těsně podél výkladní skříně a nemám nejmenśí záměr cokoliv si koupit. Snad proto se ani nedívám dovnitř, vím, kam směřuji a i když nespěchám ani mě moc nezajímá, co prodávají právě v těchto starožitnostech.
Právě jsem odfacilitovala našlapaný kurz a tak mám trochu vypnuto. Dnešek je jenom relax.
Vtom cítím silný tah… jakoby mě něco táhlo dovnitř. Tenhle vjem znám a tak zpozorním. Ze spousty klenot a dalších vystavených objektů mě evidentně „táhne“ zlatý prsten s velkým, sytě růžovým kamenem.
A to už stojím uprostřed obchodu a ptám se prodavačky, zda bych si jej mohla prohlédnout zblízka.
Ta barva!
Ten design!
A padne mi přesně na prst, kde by se mi náramně hodil…
„Zítra tady budu od desíti hodin, nechte si to rozležet v hlavě a stavte se ráno,“ nabízí laskavá prodavačka.
Je mi jasné, že ráno se mi tam s těžkým kufrem nebude chtít a zítra už odjíždím.
Navíc dobře vím, že v těchhle věcech je mi hlava naprosto k ničemu.
Tělo už si vybralo a má jasno.
Ještě se venku na denním světle ujistím, že toto je přesně ten odstín růžové, kterou mám tak ráda a znova uvnitř v obchodě mě prodavačka překvapí desetiprocetní slevou.
Prstenu už se mezitím u mě zalíbilo natolik, že mi zůstává na ruce a jakmile za něj zaplatím, cítím, jak se moje tělo znatelně uvolnilo a jak už mezi sebou komunikují.
Jako staří známí: „No konečně! Kde ses toulal tak dlouho? To je fajn, že jsme spolu.“
Nevyzpytatelné jak si moje tělo vybírá a jakmile si jednou vybere mé tělo, vím, že to nepochybně vytvoří více.
Po návratu do Holandska ukazuji ještě v autě prsten Danielovi.
“Jejda, ten je veliký… a kam ho budeš nosit?”
Pak už se jenom směje, dobře ví, že s tím si nemusí dělat starosti.
Kde jsem přišla k tomu štěstí moci si tvořit život z otázek, voleb a možností a mít tělo, které komunikuje natolik srozumitelně, že je těžké odolat?