Rozhodně jí nebylo ani třicet, měla úplně hladkou tvář, bez jediné vrásky, vypadala přesně jako na starých, černobílých fotkách, které ležely na jejím stolku, s hlavou na stranu a laskavýma očima.
Její obličej obklopovala spousta světla a výraz svědčil o tom, že je jí krásně a zároveň projevoval naprostý klid. Jakoby mi děkovala.
A v tom jsem se probrala ze spánku a bylo mi okamžitě jasné, že toto nebyl sen.
Energie tohoto letmého, leč zcela skutečného rozloučení ještě visela v mém vědomí a tam také zůstala. Když jsem za hodinu volala domů, řekli mi, že babi nad ránem umřela.
V té době jsem pomáhala organizovat kurzy na holandském venkově a byla v jednom kole. Domů na pohřeb jsem nejela, už jsme si všechno řekly. Její vděčnost byla hmatatelná a moje vděčnost byla a je velká za to, že se přišla tak jasně rozloučit.
Poslední roky než jsem se odstěhovala do Holandska byly pro ni utrpením. Neměla už žádné známé schopné návštěv, opouštěly ji mentální síly, možná rychleji než ty fyzické. Nakonec už jen seděla, dívala se před sebe a jela pořád stejné „gramodesky“ tak, jak jí přicházely na mysl. Útržky vzpomínek, nesouvislé, nic neříkající.
Jednou týdně jsem si brala žehlení k ní a trávila tak pár hodin ve stejném prostoru. Určitě jsem mohla žehlit někde jinde, jen jsem si prostě vybírala být s ní. A tak se stalo, že se na krátké chvíle probírala z té mlhy, ktrerá ji obklopovala a ptala na to, co se snažila rozklíčovat:
„Myslíš, že je něco po smrti?“
„Jasně, že je něco po smrti.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Tak přece nemyslíš, že tady tohle co tu žijem je všechno?“
„A uvidíme se tam?“
„Asi jo, babi, já myslím, že se tam zas potkáme.“
Tento rozhovor jsme vedly opakovaně. Chtěla si být jistá. Bylo mi jasné, že to je to, co potřebuje slyšet a zároveň jsem s ní sdílela něco, o čem jsem byla přesvědčená. Netušíc, že mi to sama v tak krátkém časovém horizontu přijde potvrdit.
Podobná setkání nebo zážitky otevřou naše vědomí a vnímání novým způsobem a dají nám jistotu toho, že víme, co víme.
Ač coby osobnost přinejmenším velice komplikovaná, během svého života a na jeho konci mi nechala dar. Dar spočívající ve vědomí toho, že pokud dokážeme přijímat věci, osoby, záležitosti, situace, takové jaké jsou, mohou nám darovat hloubku vhledu, který nezískáme nikde jinde.
Často se přihlásí během mých kurzů, coby vědomí toho, že ač máme v životě energie jakkoliv rozporuplné, pokaždé jsou to jen naše vlastní soudy o nich a o nás v souvislosti s nimi, které z nich mohou udělat náš problém. Těžkosti, které v životě překonáme anebo jsme jim svědky transformují naši skutečnost a zůstávají s námi coby zdroj síly a možná i inspirace pro ty kolem nás.
Jaké to bude přestat se bránit tomu, co se nám snaží přispět, ať už to vypadá jakkoliv?