„Ahojky, já píšu úplně pozdě, ale kdyby to vyšlo, ráda bych se ještě stavila, ve čtvrtek odlítám do ČR a moje vlasy jsou nějaké utahané.“
„Ahoj Ivaaan, no jedině hned zítra večer, ale nevím jistě, protože mi až dopoledne řeknou, jestli zítra nebudu muset na operaci. Zítra ti dám vědět.“
Den na to mi má kadeřnice píše, ať večer klidně dorazím, že operace teď hned není nutná, ale namísto toho ji za pár dní čeká první dávka chemoterapie.
No potěš.
Je mi celkem jasné, že si naše těla mezi sebou domluvila ještě se vidět než bude muset na zákrok a jedu na večerní schůzku se značně smíšenými pocity.
Má kadeřnice mi vysvětluje, že doktoři podle úrovně hormonů v jejím systému vědí, že je těhotná, ale nejsou na echu vůbec schopní objevit plod, takže předpokládají mimoděložní těhotenství a naplánovali terminaci pomocí chemoterapie.
To v praxi znamená, že ji hned koncem týdne čeká série čtyř nebo pěti poměrně invazivních zákroků stejnou látkou, jakou se léćí rakovina.
Je vidět, že čeká jak na tuto šokující zprávu zareaguji a jestli k tomu mám co říct.
Přijde mi to celé neskutečné a moje tělo coby jedinou reakci vyhazuje: „Omyl.“
Ne proto, že by to nebylo teoreticky možné, ale proto, že v tomto konkrétním případě tady „něco nehraje“.
Co jiného je možné?
Je rozhodnutá to zvládnout a udělat co je třeba a je vidět, že se k věci staví s rozvahou.
Vůbec mi nejde na to nemyslet, ptám se vesmíru, kde leží jiné možnosti a hned další den odlétám do ČR facilitovat. Ještě v autě cestou na letiště sdílím s Danielem mé rozčarování nad tím, že se toto, jakkoliv absurdní, teď tváří jako jediná její možnost.
V pátek cestou na kurz na ni ještě myslím a hodinu po začátku nového 3 denního body class mi dorazí zpráva:
„Měla jsem ještě tolik otázek, že jsem požádala o druhý náhled na věc jinou lékařku na stejném oddělení. Ta naštěstí udělala ještě jednou echo a dnes je hned jasně vidět plod. Jsem moc ráda, že to takhle dopadlo a nemusím dostat ty injekce, ze kterých by mi mohlo být celkem dost špatně. Jsem šťastná, že se podívali ještě jednou.“
Ani nevím, co vše mezi sebou vykomunikovala naše těla, zatímco mi stříhala vlasy. Každopádně jsem ji žádala, aby mi dala vědět, jak vše probíhá a tato zpráva mi udělala obrovskou radost.
Kdo ví, kdybych uvěřila tomu, že nemá jinou možnost, zda by se po ní sama ptala…
Kdo ví, kdybych se neptala toho zárodku, kde je a jestli se může objevit teď hned, jestli by se konečně ukázal…
To, že před nás někdo položí variantu řešení ještě neznamená, že to je to, co bude fungovat pro nás nebo to, co si nutně musíme vybrat.
Pokaždé se můžeme ptát po jiných možnostech.
Volba je pokaždé na nás.
Jaké by to bylo vybírat si na základě toho, co víme my a co s námi sdílí naše tělo, namísto toho, co si myslí někdo jiný?