Všimli jste si někdy, jak nepříčetní dokážou být někteří jedinci, když vidí, že excelujete v něčem, co oni neumí?
Že víte něco, co oni nevědí?
Že máte talent nebo schopnost, kterou sami neovládají a přitom se vám snaží za každou cenu vyrovnat, namísto toho ptát se po svých darech a rozvíjet své vlastní kapacity?
Možná usoudili, že sami žádné nemají… jak jinak si vysvětlit potřebu zmenšovat anebo zesměšňovat ty, komu se zjevně daří…
Lidé, humanoidi a techies je kapitola Foundation, kterou jsme měli dostat hned, když jsme se narodili. Vysvětluje odkud fungují jednotlivé energie na této planetě ve smyslu ochoty vybírat si vědomí.
Kolik zklamání a možná bolesti bychom si ušetřili, kdybychom těmito informacemi disponovali od malička?
Jak jsem se sama už od dětství začala seznamovat s těmito energiemi, bylo zajímavé, jakým způsobem jsem nacházela strategie, jak se k nim postavit a jak se vyrovnat s nejrůznějšími tlaky, které mohou s sebou nést.
Pamatuji si, že už na základní škole jsem záhy přišla na to, že je pro mě mnohem přínosnějśí kamarádit s těmi, kdo byli příjemní a vstřícní namísto těch, kdo potřebovali být za každou cenu populární.
Nikdy mi nedělalo problémy si věci pamatovat a co jsem si nepamatovala jsem si nějakým zázračným způsobem dokázala vybavit, takže ač jsem učení zrovna moc nedala, výsledky se dostavovaly bez námahy.
Tak nebylo úplně snadné vyhnout se nálepkám jako „šprt“ ze strany těch duchem pomalejších. Podobná označení přistávala těm, kdo měli dobré známky ať už se pro ně museli učit nebo ne.
To jen ukazuje, jak v rukou někoho, kdo chce škodit může posloužit úplně cokoliv jako zdroj posměchu, pomluv a útoků: hloupost nebo inteligence, krása nebo ošklivost, odvaha nebo strach, cokoliv je možno zneužít k výpadům, pokud někdo funguje z energie antivědomí.
Na střední škole jsem s tímto fenoménem zacházela tak, že jsem se snad celé první dva roky udělala neviditelnou. Mechanismus, který tenkrát fungoval a který mi dnes už asi nikdo neuvěří. Měla jsem kamarádky, ale rozhodně jsem se nesnažila na sebe upoutat pozornost nebo se lišit. Snad celé to období jsem odchodila v šedých svetrech, seděla v předposlední řadě a proplouvala bez větších vln, takže než si mě profesoři všimli byl konec druhého pololetí.
To, že být více nebo chytřejší než okolí se nevyplácí, mi tak jako tak zůstalo viset v podvědomí a pamatuji si historku z vysoké, kde se toto projevilo velmi komicky.
V psychologii, která na stavárně nepatřila zrovna k mým oblíbeným předmětům a všichni jsme se tam chodili jednou za dva týdny více méně nudit, jsme jednoho dne bez ohlášení dostali vyplnit IQ test. Začít výuku něčím podobným bez předchozího varování bylo trochu kontraproduktivní, jelikož večer před tím jsme měli pořádnou oslavu a tak několik z nás mělo pořádný „sušák“ a čekali jsme hlavně na pauzu, kdy se dostaneme do kantýny a takzvaně se „vyprostíme“.
Kdo dělal stavárnu dobře ví, že „vyprošťovák“ – výraz, který jsem za posledních třicet let nepoužila ani jednou, je naprosto zásadní a populární pojem a znamená první pivo, které si dáte ráno, po pořádné akci.
Pamatuji si jak mě otázky tohoto testu, kterých bylo nespočet pobuřovaly svou stupiditou. Nebavilo mě to, neviděla jsem nejmenší důvod, proč by někdo měl vědět, jak jsem na tom s hlavou, co pár minut jsem rýpala do Tomáše, který seděl vedle mě, ať se na to vykašle a zabalí to se mnou, ale Toma zajímalo, jak si stojí a tak jsem to po čtvrt hodině nevydržela, omluvila se, že se mi není dobře a odkráčela středem sama.
Po čtrnácti dnech jsme dostali výsledky testu, ale ještě než došlo k jejich rozdávání si mě profesorka zavolala dopředu a s vážným výrazem se mě ptala: „Prosím vás, nechcete si ten test dodělat? Já vím, že vám nebylo posledně dobře, ale vám to vyšlo hodně nadprůměrně a ještě vám zbyla spousta času, nechcete vědět, jak na tom jste?“
Ukázalo se, že v polovině času a s dvěma třetinami vyplněných odpovědí jsem své spolužáky strčila do kapsy.
Tenkrát jsem jí jen zdvořile poděkovala a už jsme se k tomu nikdy nevracely. Teprve po letech mi došlo, že mě tenkrát do kantýny vyhnal můj silný pud sebezáchovy.
Kdybych byla tenkrát ten test dodělala a přišlo se na to, že jsem o tolik jinde než mí skvělí spolužáci, kdoví jestli by moje studium bylo tak pohodové a bezstarostné jak se mi vybavuje teď. Kdoví jestli by ke mně byli stejně pozorní, milí a vstřícní? Kdoví jestli bych si užila tolik oslav a následných hlasitých výprav v noci na koleje? Kdoví jestli bych patřila mezi ně a mohla, často jako jediná spolužačka „pařit“ s nimi?
Možná by k mým vzpomínkám nepatřily výroky jako „Pane vrchní, vy to snad píšete hráběma?“ a namísto vřelého vztahu k Brnu, kde jsem se tolik nasmála a začala nácházet cestu k sobě, bych se tam možná vůbec neměla potřebu vracet.
Kdo ví?
Až s Accessem mi došlo, že mám v každé situaci na výběr a že to, že často disponuji hlubším vhledem není handicap, ale velké plus. Že tam, kde se do nás druzí často naváží anebo naváželi jsou naše největší schopnosti a síla.
Jaké by to bylo přestat je schovávat a vybírat si je naplno?