Kouzlo vědomí

Jak se tak dívám na zadání nové tvůrčí výzvy ve skupině Access ateliér, musím říct, že jsem velice zvědavá na všechny vaše příspěvky na toto téma.

Po devíti letech s Accessem se mé vnímání světa kolem změnilo natolik, že si musím připomínat, jak jsem se na věci dívala dříve, abych byla vůbec schopná popsat to, co je z úhlu pohledu této reality považováno za zázrak.

A těch v poslední době rozhodně nebylo pomálu. Spousta živých tréninků odfacilitovaná na kouzelných, pohádkových místech během nouzového stavu, kdy v některých případech nebylo povoleno ani přejíždět hranice okresů opět poposunula mé vnímání toho co je a co není možné, pokud neděláme pravdivá pravidla hry, která pro nás nefungují.

Moje obrovská vděčnost za všechny, kdo mi ukázali, že mají svou vlastní realitu a byli ochotni v posledním roce a půl spolutvořit.

V tomto blogu bych se ráda vrátila k jednomu z prvních zázraků, který si ještě jasně vybavuji ze začátku své cesty s Accessem, z doby, kdy jsem se dívala na to, jak vlastně (a jestli vůbec) funguje ta podivná věta, která nedává žádný smysl a které se říká čisticí prohlášení.

Můj mozek stavební inženýrky se potřeboval ujistit o tom, že mám v rukou něco, co mohu sdílet s druhými a tak jsem začala tento podivný prostředek „testovat“ v různých každodenních situacích.

Jako třeba v den, kdy jsme vyrazili na nedalekou pláž. Vzhledem k tomu, že bylo krásně se dalo předpokládat, že parkoviště budou nabitá.

Pochopitelně jsem nelenila a hned u domu jsem požádala o místo k stání… „Hm, co je k tomu zapotřebí?“

Přijíždíme do Bergenu a spousta aut opouští toto přímořské letovisko, nejdříve jsem nabyla dojmu, že tím pádem bude zaparkovat snadné, v zápětí nám však došlo, že odjíždí proto, že už sami nenašli místo.

Daniel zkouší ještě jednu z bočních ulic, ale ani tam to nevypadá na úspěch. Všude už je plno a všude už čekají zájemci o místo, které by se náhodou mohlo uvolnit.

V tom musíme zastavit, protože z parcely napravo od cesty odjíždí naleštěný automobil, v něm sympatická velice vkusně oblečená starší dáma. Všimla jsem si záblesku energie, která se táhne od jejího auta nahoru do svahu a zvědavě přesunu svou pozornost tam, kde jí na rozloučenou mává starší pán, nepochybně majitel vily, která stojí za ním.

V tom se naše oči setkají a rukou ještě ve vzduchu kyne nám a už se vydává k našemu autu: „Potřebujete zaparkovat? Tak si to postavte tady, moje přítelkyně právě odjela.“ A ukazuje nám cestu na svůj soukromý pozemek.

Běhá mi mráz po zádech a do očí se mi derou slzy. Tohle není náhoda. Tato příhoda se mnou zůstane zřejmě už napořád.

Ano, čisticí prohlášení zafungovalo a s touto neskutečnou historkou se rozplynuly veškeré mé pochybnosti.

Nevěřte tomu, co druzí říkají, vyzkoušejte to pro sebe!

Třeba i vás čeká zázrak…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *