Jak se tak dívám na zadání nové tvůrčí výzvy ve skupině Access ateliér, musím říct, že jsem velice zvědavá na všechny vaše příspěvky na toto téma.
Po devíti letech s Accessem se mé vnímání světa kolem změnilo natolik, že si musím připomínat, jak jsem se na věci dívala dříve, abych byla vůbec schopná popsat to, co je z úhlu pohledu této reality považováno za zázrak.
A těch v poslední době rozhodně nebylo pomálu. Spousta živých tréninků odfacilitovaná na kouzelných, pohádkových místech během nouzového stavu, kdy v některých případech nebylo povoleno ani přejíždět hranice okresů opět poposunula mé vnímání toho co je a co není možné, pokud neděláme pravdivá pravidla hry, která pro nás nefungují.
Moje obrovská vděčnost za všechny, kdo mi ukázali, že mají svou vlastní realitu a byli ochotni v posledním roce a půl spolutvořit.
V tomto blogu bych se ráda vrátila k jednomu z prvních zázraků, který si ještě jasně vybavuji ze začátku své cesty s Accessem, z doby, kdy jsem se dívala na to, jak vlastně (a jestli vůbec) funguje ta podivná věta, která nedává žádný smysl a které se říká čisticí prohlášení.
Můj mozek stavební inženýrky se potřeboval ujistit o tom, že mám v rukou něco, co mohu sdílet s druhými a tak jsem začala tento podivný prostředek „testovat“ v různých každodenních situacích.
Jako třeba v den, kdy jsme vyrazili na nedalekou pláž. Vzhledem k tomu, že bylo krásně se dalo předpokládat, že parkoviště budou nabitá.
Pochopitelně jsem nelenila a hned u domu jsem požádala o místo k stání… „Hm, co je k tomu zapotřebí?“
Přijíždíme do Bergenu a spousta aut opouští toto přímořské letovisko, nejdříve jsem nabyla dojmu, že tím pádem bude zaparkovat snadné, v zápětí nám však došlo, že odjíždí proto, že už sami nenašli místo.
Daniel zkouší ještě jednu z bočních ulic, ale ani tam to nevypadá na úspěch. Všude už je plno a všude už čekají zájemci o místo, které by se náhodou mohlo uvolnit.
V tom musíme zastavit, protože z parcely napravo od cesty odjíždí naleštěný automobil, v něm sympatická velice vkusně oblečená starší dáma. Všimla jsem si záblesku energie, která se táhne od jejího auta nahoru do svahu a zvědavě přesunu svou pozornost tam, kde jí na rozloučenou mává starší pán, nepochybně majitel vily, která stojí za ním.
V tom se naše oči setkají a rukou ještě ve vzduchu kyne nám a už se vydává k našemu autu: „Potřebujete zaparkovat? Tak si to postavte tady, moje přítelkyně právě odjela.“ A ukazuje nám cestu na svůj soukromý pozemek.
Běhá mi mráz po zádech a do očí se mi derou slzy. Tohle není náhoda. Tato příhoda se mnou zůstane zřejmě už napořád.
Ano, čisticí prohlášení zafungovalo a s touto neskutečnou historkou se rozplynuly veškeré mé pochybnosti.
Nevěřte tomu, co druzí říkají, vyzkoušejte to pro sebe!
Třeba i vás čeká zázrak…