Včera jsem se dívala na to, jak se pokrok téměř nikdy nedostaví v přímé linií… často je to 20 kroků vpřed, 4 zpátky, 3 dopředu, 1 vzad, 7 vpřed, 2 dozadu, 12 dopředu… rozhodně to nemusí být vždy pohodlné, přitom se stále pohybujeme vpřed.
Je v pořádku necítit se skvěle, když měníte některé věci. Opustit některá traumata a vzorce přináší nepohodlí. Něco o tom vím a vím, že nejsem sama.
Nepohodlí je jen energie všech věcí, které se mohou pokoušet vypadat větší než my… ale přitom ani nejsou námi.
A rozhodně nejsou větší 😉
Otázka, kterou si každý můžeme položit, zní:
Hledám pohodlí anebo hledám lehkost?
Zatímco pohodlí je iluze (protože vše se neustále mění a vyvíjí), proto konstantní stav pohodlí z vnějších podmínek nelze dosáhnout. Všimněte si, že pohodlí je vlastně založeno na soudech. (Je to pro mě dost pohodlné?)
Lehkost na druhé straně pochází z naší schopnosti, toho vypořádat se s čímkoli, co přichází a zároveň si zachovat vlastní prostor a klid.
Je to vnitřní kvalita, kterou je možné pěstovat a která přináší úlevu v jakékoli situaci, která v minulosti způsobovala nepohodlí.
Momentálně čtu knihu, kde autorka srovnává různé duševní stavy s počasím a říká, že rozdíl mezi lidmi a stromy je: Stromy si nemyslí, že jsou sněhem, větrem nebo deštěm, zatímco my často máme tendenci zaměňovat své vnímání za to, kým jsme.
Co když to není problém?
Co když se i to neustále mění?
Co se můžeme naučit od stromů a jeden od druhého?
Co když můžeme kultivovat lehkost daleko za hranice toho co si dokážeme představit?