Hned první školní den se postavila před 5. třídu a řekla dětem lež. Jako většina učitelů se podívala na své studenty a řekla, že je všechny má ráda stejně. To však nebylo možné, protože tam v první řadě seděl na své sedačce malý chlapec jménem Teddy Stoddard.
Paní Thompsonová před rokem sledovala Teddyho a všimla si, že si moc nehraje s ostatními dětmi, že má špinavé oblečení a že by potřeboval vykoupat. Teddy navíc mohl být nepříjemný.
Došlo to do bodu, kdy paní Thompsonové udělalo radost, když jeho papíry značila širokým červeným perem, dělala na nich tučná X a velké pětky.
Ve škole, kde učila paní Thompsonová, byla povinnost zkontrolovat minulé záznamy každého dítěte a tenkrát odložila Teddyho až na konec. Když však zkontrolovala jeho složku, čekalo ji překvapení.
Učitelka prvního ročníku Teddyho napsala: „Teddy je bystré dítě a směje se, dělá svou práci úhledně a má slušné chování … je radost s ním být..“
Jeho učitel na druhém stupni napsal: „Teddy je vynikající student, který se spolužákům velmi líbí, ale trápí ho, že jeho matka má smrtelnou nemoc a život doma musí být bojem.“
Jeho učitel ze třetí třídy napsal: „Smrt jeho matky byla pro něj tvrdá. Snaží se dělat maximum, ale jeho otec nejeví velký zájem a jeho domácí život ho brzy ovlivní, pokud se něco nezmění.“
Teddyho učitel ve čtvrtém ročníku napsal: „Teddy je uzavřený a o školu se příliš nezajímá. Nemá mnoho přátel a někdy ve třídě spí.“
Nyní si paní Thompsonová uvědomila problém a styděla se za sebe. Cítila se ještě hůř, když jí její studenti přinesli vánoční dárky zabalené v krásných stužkách a jasném papíru, kromě Teddyho. Jeho dárek byl neobratně zabalený do těžkého hnědého papíru tašky od potravin, paní Thompsonové dělalo potíže jej otevřít uprostřed ostatních dárků. Některé z dětí se začaly smát, když našla náramek s chybějícími kamínky a lahvičku, která byla z jedné čtvrtiny plná parfému. Ale potlačila dětský smích, když pochválila náramek a otřela si parfém na zápěstí. Teddy Stoddard ten den zůstal po škole dost dlouho na to, aby jí řekl: „Paní Thompsonová, dnes jste voněla stejně jako moje maminka.“ Poté, co děti odešly, plakala nejméně hodinu.
Téhož dne přestala učit číst, psát a počítat. Místo toho začala učit děti. Paní Thompsonová věnovala zvláštní pozornost Teddymu. Když s ním pracovala, zdálo se, že jeho mysl ožila. Čím více ho povzbuzovala, tím rychleji reagoval. Do konce roku se Teddy stal jedním z nejchytřejších dětí ve třídě a navzdory své lži, že bude všechny děti milovat stejně, se Teddy stal jedním z jejích oblíbenců.
O rok později našla pod svými dveřmi lístek od Teddyho, který jí říkal, že je stále ta nejlepší učitelka, jakou kdy v životě měl.
Uplynulo šest let, než dostala od Teddyho další vzkaz. Psal, že dokončil střední školu, třetí ve své třídě, a ona byla stále nejlepší učitelkou, jakou kdy v životě měl.
Čtyři roky poté dostala další dopis s tím, že i když to někdy bylo těžké, zůstal ve škole, nevzdal to a brzy vystudoval vysokou školu s nejvyšším vyznamenáním. Ujistil paní Thompsonovou, že je stále nejlepší a oblíbená učitelka, jakou kdy v životě měl.
Pak uplynuly další čtyři roky a přišel další dopis. Tentokrát vysvětlil, že poté, co získal bakalářský titul, se rozhodl jít trochu dále. Dopis vysvětlil, že je stále nejlepší a oblíbená učitelka, jakou kdy měl. Ale teď bylo jeho jméno o něco delší … Dopis byl podepsán, MD, Theodore F. Stoddard.
Tím příběh nekončí. Víte, na jaře přišel ještě další dopis. Teddy psal, že potkal dívku a bude se ženit. Vysvětlil, že jeho otec zemřel před několika lety, a ptal se, jestli by paní Thompsonová mohla sedět na svatbě na místě, které je obvykle vyhrazeno matce ženicha.
Samozřejmě, paní Thompsonová odpověděla ano. A hádejte co? Měla na sobě ten náramek, ten s několika chybějícími kamínky. Navíc se ujistila, že má na sobě parfém, který si Teddy pamatoval, jak ho jeho maminka měla jejich poslední společné Vánoce.
Objali se a Dr. Stoddard zašeptal paní Thompsonové do ucha: „Děkuji paní Thompsonová, že jste mi věřila. Děkuji moc za to, že jsem se cítil důležitý a ukázala jste mi, že bych mohl něco změnit.“
Paní Thompsonová se slzami v očích zašeptala: „Teddy, máš to úplně špatně. Ty jsi byl ten, kdo mě naučil, že mohu něco změnit. Nevěděla jsem, jak učit, dokud jsem tě nepotkala.“
Autor neznámý