Vesmírné zákony

První jarní paprsky… uvelebila jsem se s knížkou na terase, vděčná za ten moment klidu, vděčná za všechno kolem sebe.

Eddy právě objevil poprvé pískoviště, které ještě bylo v zahradě po jeho starším bráchovi a dalo se čekat, že tato nová fascinace mu chvilku vydrží.

Než jsem se sklonila ke stránkám, rozhlédla jsem se kolem, celá zahrada a celé tohle místo, jakoby mi dávalo najevo, že vděčnost je na místě, že mám důvod proto, aby mi bylo krásně.

Byron Katie, v té době jsem její knihy hltala, inspirovaly mě ke změně vnímání reality, objevila jsem díky nim nové možnosti.

Věty, které jsme si přečetla vzápětí nikdy nezapomenu: „Pokud je vše tak krásné, že se zdá, že už to nemůže být lepší, musí se to stát ještě lepším. To je zákon.“

Na chvíli jsem uvažovala zda vstát a zajít si pro tužku, abych si je podtrhnula, abych je kdykoliv našla zpátky.

V tom zazvonil telefon.

Tchán. Zprávy z Francie, kde Daniel se svými dvěmi bratry odjel na snowboard.

Daniel měl nehodu, spadnul, je v nemocnici.

Není s nim nic v nepořádku, jen mu přestala fungovat paměť, otřes mozku, různá vyšetření…

OK a nádech. Pohled kolem sebe, všechno tam ještě je, Eddy si pořád hraje s pískem, slunce svítí… Co pro mě znamená tato zpráva? Ví Daniel ještě že má děti?

„Kdy s ním můžu mluvit?“

Zavěsila jsem a rekapitulovala, co vím. S kým má tohle smysl sdílet? Kdo z toho neudělá víc drama než se nabízí? Kdo bude v téhle situaci přínosem? Ok, nikdo, tak si to asi nechám pro sebe. Zatím.

Večer nejdřív rozhovor s jeho bratrem. Všechno je už od včera stejné. Nepamatuje si, jak se dostal do nemocnice. Paměť nefunguje. Ví kdo je, nevytváří nové vzpomínky, nezaznamenává.

Hm, to už jsem slyšela. A co jiného je možné? Roky před tím, než jsem objevila Access jsem zřejmě fungovala na principu otázek, aspoň tam, kde to bylo třeba.

Daniel zněl provinile a zmateně. Snažil se pátrat ve své mysli po tom, co se stalo, snažil se řešit těch chybějících pár hodin jakoby to byla matematická rovnice na kterou musí mermomocí najít odpověď.

Bylo mi to jedno, nemohlo mi být víc jedno co se událo mezitím co spadnul a tím co je tady a teď. Chtěla jsem zpět tátu svých dětí a nehodlala jsem to nechat náhodě.

Ok, nic se neděje, hlavně, že jsi celý… rozhlídni se kolem sebe… Jaký máš pokoj? Kdo je tam s Tebou? Máš doktorku nebo doktora? Mluví s Tebou anglicky? Jak ti tam vaří? Cos dnes jedl?

Otázky, otázky, otazky.

Trpělivost a zároveň vnitřní klid. Tak jako tak si s tím poradíme. Čím dřív tím líp.

A pak začaly přicházet odpovědi. Zmatení a stres se začaly rozpouštét.

Udělaly místo přítomnému okamžiku. Daniel byl zpět.

Z dovolené si místo momentek ze svahu přivezl CT scan svého mozku.

Mně zůstalo uvědomění si toho, že pokud chci facilitovat změnu a druhá strana mi to dovolí, je možné cokoliv.

Autor: Ivana Faber

Jedna odpověď na “Vesmírné zákony”

  1. Tento příběh jsem od tebe slyšela několikrát a vždycky mě z toho mrazí.
    Mrazí z toho co vše je možné změnit…
    Neuvěřitelné inspirující. Děkuji B.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *