“Bože to je ostuda!”

Nedávno nás Facebook upozornil na to, že se známe online už celý rok a Honza o tom napsal příspěvek, kam jinam než na Facebook.

O tom jaké je to pro něj, co vše se změnilo a o vděčnosti za naši spolutvorbu.

Kolik se toho změnilo charakterizuje náš rozhovor v den, kdy nás Facebook upozornil: „Já už vůbec nevím, kdo koho přidal, ty jo?“ „Jo, já jo, to bylo ještě v době, kdy bych si nikoho, koho neznám osobně přidat vůbec nedovolil.“

A-háááá 😊

Přestože mi tvorba s Honzou připadá skoro jakoby každý den byl nějaký mezník, jak neustále bouráme hranice toho, co je možné stihnout, co je možné vytvořit a jakou zábavou může být tvorba anebo možná právě proto, bych se ráda zastavila a podívala na to, jaký byl vlastně ten uplynulý rok pro mě a jak se to vlastně stalo, že teď tvoříme napříč hranicemi.

Poprvé jsem si Honzy nebo vlastně jeho energie všimla na sérii Jak se stát penězi, které se účastnil online a pokud se dobře pamatuji s vypnutou kamerou. Zaznamenala jsem energii jeho odpovědí, které zásadně vyčuhovaly z řady ostatních postřehů a dotazů. To jakým způsobem mu věci doklapávaly bylo jasným znamením pro mě, coby facilitátorku, že se můžu pouštět dále, že je na webináři minimálně jeden účastník, kterému je jasné „vo co go“. Ale kdo je vlastně Honza Dolnicek? Jeho fb profil prozrazoval zatraceně málo a tak jsem pochopitelně byla zvědavá, když se přihlásil na Foundation, kdo se vlastně objeví.

Sympatický, přátelský, ochotný, na první pohled inteligentní mladý muž. Nebýt jeho výšky bych jej v počtu třiceti dalších účastníků možná snadno přehlédla. Honza seděl až v poslední řadě, nicméně přes fyzický odstup měl kontakt jak se mnou tak s materiálem Foundation a jak se usmíval a občas přikyvoval, bylo vidět, že si to užívá.

Třetí den tréninku se stalo něco, co jsem nedokázala zařadit. Hledala jsem někoho s kým zajít po celém dni na večeři, rozhlížím se a k mému překvapení si to mé tělo vydalo přímo k Honzovi. Pěšky jsme vyrazili najít podnik, kde se můžeme navečeřet a už cestou jsem jej vyzpovídala o tom, co vlastně dělá, jak narazil na Access a jak se dostal na Foundation… Rozuměli jsme si, smáli jsme se jako bychom se znali léta a vůbec se dobře bavili. Dali jsme si smažák a já pivo a prožili oba nad očekávání příjemný, nenucený a zábavný večer. Domů mě vezl ukrajinský Uber, kterému nefungovala navigace, takže jsem mu musela vysvětlovat cestu do svého hotelu pomocí mobilu a v ten moment mi došlo, že facilitovat Foundation v Česku, pro někoho, kdo nemluví česky může být zajímavý úkon. Ale to jen bokem.

Že je Honza povoláním účetní jsem sice nepochopila, ale o to lépe jsem si to zapamatovala, neboť moje rozrůstající se aktivity v Česku rozhodně mohly účetního použít a tak se stalo, že na mých listopadových akcích už Honza pomáhal u registrací, vystavoval faktury a tak se pomalu a zpočátku opatrně začala naše spolupráce.

Také v listopadu se stala další věc, která mi vyrazila dech. Po mém Bars tréninku, kdy jsem v prostoru pražské K3 večer ještě sepisovala email s nahrávkami pro účastníky jsem si postěžovala na ztuhlý krk a ramena…

Co asi tenkrát vědělo moje tělo?

… a Honza se ochotně nabídnul, že mi je namasíruje. To vypadalo následovně: Já píšu ten email a zírám na obrazovku laptopu, Honza stojí za mnou a sklání se k mým ramenům. První dotek… a pak ještě několik málo dalších, pak mi padá čelist a dochází mi, že tohle není žádný účetní, ale pravý a nefalšovaný unicorn. Tedy, unicorn v masce pravého a nefalšovaného účetního.

Mnohem později, během přípravy na jeden z našich společných webinářů jsme se shodli na tom, že tento moment byl pro nás oba svým způsobem klíčový: Já jsem si uvědomila, že mám před sebou někoho, naprosto vnímavého, kdo ví mnohem více o tělech a jejich facilitaci, než dává najevo a Honza se mi svěřil s tím, že nepoznal do té doby příliš mnoho těl natolik ochotných a otevřených přijímat a měnit.

Od té doby Honza facilitoval mé tělo několikrát a ač jsem zvyklá na nejrůznější techniky, metody a facilitátory, pokaždé vnímám jeho dotek jako hluboce transformující a jsem překvapená hloubkou změny, které jsem si vědoma během sezení.

Musí slyšet mé tělo a těla obecně.

Laskavost a jemnost jeho přístupu, provázená hlubokým uvolněním a uvědoměním si souvislostí mého života a těla není možno popsat slovy, je třeba zažít. Ovšem toto není reklama na Honzova sezení, ale má perspektiva na to jak začala a funguje naše spolupráce.

Vidíme jeden druhého, máme podobnou vizi a naše schopnosti a talenty se doplňují, to čím nevládnu já, s tím má lehkost Honza, to co nabaví jej zastanu s přehledem já.

A kde je avizovaná ostuda z titulu tohoto článku? Z onoho historicky významného prvního společného večera během oné říjnové Foundation máme jen jednu fotografii, na které se v plné kráse skví můj smažák…

Na mou obranu je třeba podotknout, že to bylo po více než dvaceti letech poprvé, co jsem si jej někde poručila. Proto teď nevynecháme jedinou možnost vyfotit se v téměř každém podniku kde se společně ocitneme a že jich za posledních pár měsíců nebylo málo…

Jak se to ještě zlepší?

Autor: Ivana Faber

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *